Až do 70tých let to byla z větší části jen prašná cesta, dnes asfaltová dálnice o jednom pruhu každým směrem. Po cestě je rozmístěno devět motorestů, jež jsou od sebe vzdáleny od 65 do 182 km.Cestu jsem plánoval na 10 dnů a podle toho jsem si připravil i zásoby jídla. Vše se však protáhlo na 16 dní.
V městě NORSEMAN byla doplněna voda, pořádně jsem se najedl a v odpoledních hodinách vyjel. Už jsem měl ten den něco v nohách, a tak jsem se utábořil v buši, 150 km od prvního motorestu. Následujícího dne bylo horko a po 100 km, při kterých jsem kolem sebe viděl vysokou buš, našel tábořiště 60 km od motorestu. Koleno stále neposlouchá, nemohu šlapat naplno. Do BALLADONIE přijíždím zpocený a s poledním litrem vody. Dávám si sprchu za 3 $, doplňuji vodu a vyrážím dále. Tábořím 150 km od dalšího motorestu. Strava je celkem jednotvárná, ráno vločky, odpoledne fazole, večer nudlová instantní polévka. Jezdí hodně Road Trains (silničních vlaků), musím často zastavovat, a to ubírá energii i čas. Cestou odbočuji na NEUMAN ROCK, pěkné místo s velikou červenou skálou, malým přírodním jezírkem a výhledem na solné jezero, které je schované v buši. A jsem na začátku rovného úseku dlouhého 90 mil = 146,6 km. Cesta však stále stoupá a navíc se do mne z levé strany opírá silný vítr. Tohle bude peklo. Ráno je vítr tak silný, že se držím mezi 9-11 km/h, fouká přímo proti mně, jen občas jakoby vyrazila větrná pěst z levé strany a háže mě do silnice. Musím se hodně soustředit. Motory Road Trains neslyším, uši bolí. Musím si na ně dávat kus papíru, tak jako kdysi v zimě noviny na prsa. Na jednom z odpočívadel zalézám pod lavičku, alespoň na pár minut skrýt před větrem. Dojíždím do CAIGUNA. Opět platím 3 $ za sprchu. Je příjemně horká, časově omezená. Přepírám si věci. Je podvečer, ale rád bych ujel ještě pár kilometrů. Přichází bouřka. Když ustane, vyrážím dále. Po 10 km mě však zastavuje kamion a žádá mě, abych se vrátil, vpředu prý padají kroupy velké jak vejce, všechna auta stojí a kolem silnice je na 40 cm vody. Je lepší poslechnout. Noc trávím za motorestem. Počasí se umoudřilo, svítí slunce a dnes asi trhnu rekord. Ujel jsem 160 km, na MADURA PASS, jež mi při pohledu na pláň, pokrytou nízkou buší a horou na levé straně táhnoucí se desítky km, vehnal do hlavy myšlenku, že stane-li se něco někde tady, nikdo a nikoho tu nemůžou najít. Zásoby jídla jsou na minimu. Celou noc slyším dusání klokanů. Ráno sjíždím průsmykem do motorestu. Doplňuji vodu a kupuji balíček chleba a beru nabídku – 2 banány za dolar. Obloha je zatažená, vítr fičí. Silnice mírně stoupá a ke všemu se roztrhl pytel s Road Trains. Vítr mě dovádí k šílenství, bolest v uších, rychlý úbytek energie. A hrozné skřeky vran. Jedu pomalu a každou chvilku zastavuji kvůli kamionům.. Je mi těžko, vítr mě zastavuje. Prší a projíždějící kamiony mi dopřávají další sprchu. Už bojuji pět hodin a ujel jsem jen 52 km. Vidím odbočku do buše. Je rozhodnuto – pro dnešek končím. Stan ukotvuji jak se dá, koleno je v bolestech a v ohybu nohy je od obvazu vše rozedřené do masa. Uspořádám věci ve stanu, ránu mažu mastí. Připravuji si šálek sušeného mléka – poslední. Říkám si, není-li lepší sedět doma u televize a cpát se dobrotami a koukat na podobné bláznoviny z tepla domova? NE. Cítím, že v sobě nacházím spoustu síly, bojovnosti a odhodlání. Já nad tou „plání“ zvítězím. Noc se proměnila ve špatný sen. Vítr cloumá stanem, proudy vody se řinou a buší na plátno stanu. Jelikož je půda suchá, nemůže pojmout takové přívaly vody a tvoří se bazény vody. Celou noc průběžně kontroluji hladinu vody v okolí stanu. Štěstí, že jsem si vybral malou vyvýšeninu a mám dobrý stan. V pět ráno kontroluji oblohu, mraky jsou černé, prší. Dnes tu budu uvězněn. V deset hodin je situace beze změn. Zbývá mi 5 litrů vody, jedna nudlová polévka a banán. Banán rozděluji na pět dílů, určuji časy pro svačiny. Občas si uvařím trochu vody. To zahání hlad. Celý den jsem ve stanu, snažím se příliš nehýbat, šetřím energii. K večeři je půl sáčku polévky. Usínám, jsem unavený. Následující ráno není počasí o moc lepší, občas sprchne, ale musím do boje. Vody na pití je málo. Vítr mi opět dává znát, kdo je tady pánem. Často odpočívám, kupředu mě žene myšlenka – či vůle, chuť na něco k jídlu a pořádný doušek vody. Nohy mám jako z tvarohu. Po 70ti kilometrovém boji mám před sebou motorest MUNDRABILLA. Dopřávám si hranolky (smažené zrovna nemusím, ale cena a energetický příjem jsou důležitější než-li mé chutě) a koláč. Voda je nevalné chuti, nádrž po doplnění dostala žlutohnědou barvu. Neprší. Chci dosáhnout dalšího motorestu EUCLA, vzdáleného 60 km. Dojíždím za soumraku. Výhled se změnil a po pravé straně se otevřel výhled na oceán a písečné duny. Vidím klokaní rodinku, připravuji foťák. Téměř celý den jsem nepotkal auto a zrovna teď jedno projíždí. Klokani utíkají pryč. Vyjíždím poslední kopeček, hledám místo pro stan a rychle ho stavím. Když zalézám dovnitř, je tma.
13.12.2008
Dnes v BORDER VILLAGE opustím západní Austrálii a vjedu do jižní Austrálie. Žádná kontrola. V tomto motorestu je voda limitovaná a na dveřích nápis „Prosím nežádejte vodu do vašich nádrží“, to platí především pro kamiony. Dávám se do hovoru s řidičem náklaďáku. Sděluje mi, že spotřeba je tu zhruba 1 litr na 900 m, takže cesta z PERTH do MELBOURNE a zpět tedy přijde na palivu na 7 tisíc dolarů, což je cca 100 tisíc Kč, plus pojištění, plat šoféra, povolení k transportu. Konečně změna ve výhledu. Nalevo jen pláň a nizoučká buš, napravo modrý oceán a chladný vítr. Dnes se rozhoduji přespat na BUVOLA CLIFFS, rovinka na útesech s parádním výhledem. Také jsem měl štěstí na lidi. Jedno auto zpomalilo a za jízdy mi podali jablko. Při stavění stanu mi manželský pár, jež tu byl s obytným vozem, připravil kávu a sušenky a další človíček mi věnoval směs ořechů a rozinek (za to jsem byl opravdu rád).
Dalšího dne, za pojídání plátků chleba plněných směsí ořechů, jsem po 114,4 km dorazil do NULLARBOR ROADHOUSE. Je zde vystaveno kolo, jež jako první v roce 1962 zdolalo tuto pláň (a to ne celý úsek byl asfaltový). Též je tu jako skansen autobusová zastávka australského GREYHOUNDU. Dnes většina lidí létá, či používá vlastní vůz. Rozkládám stan nedaleko od motorestu, slunce zapadá. Někdo přichází. Představuje se jako Mark. Též jede na kole. Slyšel jsem o něm od protijedoucích. Následujícího dne klábosíme, dávám si den volna. Musím nechat tělo odpočinout a celkově zklidnit. Do cíle ještě nějaký kilometr zbývá. Odpočinek prospěl. Večer se opět rozpršelo. Do NUNDROO je to jen 54 km. Potkávám tu Švýcara, který jeden z ADELAIDE do PERTHU. Má to všechno před sebou. Do města větrníků PENONG dojíždím odpoledne. Tato oblast už je farmářská a ve městě první obchod po tisíci kilometrech. Setkávám se zde s Douglasem, mužem, jež cestuje kolem Austrálie na ultralightu. Poslední kilometry do cílového města CEDUNA. Dělám jednu přestávku, spím v buši. Ráno jsem na silnici po sedmé. Je zima, vítr fičí, počasí se rozhodlo těch 50 km pěkně znepříjemnit. Konečně vidím přístav a město. Poslední dvě zastávky a budu tam. Ale ještě jsem se pěkně nadřel. Při rychlosti 12-13 km/h z kopce si umíte představit, jak mě protijedoucí vítr brzdil. Přejíždím železniční přejezd a jsem u cedule s nápisem CEFUNA. CEDUNA je městem ústřic. 12 ústřic za 6 $. Ani jsem neochutnal, jak jsem byl unavený. Zvítězil jsem nejen nad plání, ale i nad sebou. Nejdříve jsem se porozhlédl po městě. Pak jsem koupil 2 litry zmrzliny, svalil se pod strom u pláže a vychutnával si pocit vítězství. Byl to těžký a dlouhý boj. Z plánovaných 10 dnů se vše protáhlo na 16 dnů. Získal jsem další nové zkušenosti.
A nyní ke změně plánu. Jak již bylo řečeno, ani policejní důstojník mi nedoporučoval jet na Darwin z důvodu velmi drsných podmínek životu nebezpečných. Většina lidí se z této oblasti na 3 měsíce stěhuje do jiných míst Austrálie. Podle toho, co jsem se doslechl, hodně japonských motocyklistů se vydává na trasu DARWIN-PERTH v tomto období. Většinou vše končí záchrannou akcí, jež stojí tisíce dolarů (vrtulník, lékaři, nemocnice).
Jižní Austrálie – EYRE PENINSULA
Cesta se změnila přímo v ráj. Města jsou od sebe již jen kolem 100 km. Z města CEDUNY se vydávám směrem na jih, v jehož cípu je PORT LINCOLN. Nejdříve zastavuji v městečku HASLEM. Má třicet stálých obyvatel, nejbližší obchod skoro 50 km, děti jezdí do školy v buši vzdálené 25 km. Je tam 75 žáků. V HASLEMU je jen jedno pracovní místo, a to na poště, otevírají zhruba na jednu hodinu od pondělí do pátku. To se dozvídám od pracovnice na poště jménem KIM, která toto místo získala. Ostatní žijí z rybolovu či řízení náklaďáků. Je to pěkné město s pláží, dlouhým dřevěným mostem. Další zastávkou je větší město STREAKY BAY. Tady už je rušno. Zde si dopřávám okruh po prašné cestě (asi 30 km) s vyhlídkou na ostrov, kde vlny, které bijí do skály, vydávají zvuk píšťaly s hlubokým tónem a občas můžete dostat i spršku. Poslední zastávka - písečné duny a dlouhatánská bělostná pláž, kde můžete odpočívat nikým nerušeni či lovit australského lososa. Procházím se přístavištěm a v tom slyším, jak někdo volá mé jméno. Je to KIM z HASLEMU, která zde sedí s přáteli. A tak se seznamuji s Anni, ženou, která žije se třemi psy na osamělé farmě. Dostávám pozvání strávit u ní několik dní. Odpočinek potřebuji, zadek je celý otlačený a malá změna neuškodí. A neudělal jsem chybu. Zažil jsem pěkné chvíle. Hned prvního dne jsme se pustili s pick-upem Toyota 4x4 do písečných dun a na jízdu po pláži asi 20 km. Písek byl však příliš měkký a několikrát jsme zapadli. A to už byl náhon na všechny kola zapnutý. Zkoušíme to dopředu, dozadu. Motor řve, mám pocit, že se rozkočí. Pneumatiky podkluzují a už cítíme zápach spáleniny. A ještě ke všemu příliv, jež je dosti rychlý. Je nutné povypustit gumy. U každé počítáme do šedesáti. Odhrabujeme pneumatiky a já tlačím. Vůz se pohnul kupředu. Po několika stech metrech opět zapadáme, ale je to již horší. Nemůžeme ven. Opět počítáme do šedesáti u každého kola. Vzduch uniká, pneumatiky vytvářejí širší pás a neboří se tolik. Pomalý rozjezd, opět tlačím a jedeme. Srdce mi buší vzrušením. Další dny jsme opět jezdili v dunách, viděl jsem několik klokanů a velblouda. Jízda přes solné jezero, kamenné cesty, kde jsme skákali jako na kozlíku, jízda po útesech, kde se při pohledu dolů tajil dech. Ale vše má svůj konec. A nadešel den loučení. Pokračuji na PORT LINCOLN. Sem tam nějaká farma, ale výnosy jsou chudé. To, co sklidí v západní Austrálii z 1 ha, tady na to potřebují 10 ha. Většina pozemků je na prodej. Došlo ke změně klimatu, už tu neprší, jak před lety. Farmáři všechny stromy Gumtree vykáceli a vítr všechnu půdu jen vysušuje. Od ELLISTONU, kde je fantastický okruh prašných cest po útesech s výstavou dílek umělců – loď zavěšená v altánu, obrovské flip-flopy, totem s rybím vzorem, kostra zvířete. Krajina začíná měnit tvář. Je tu více zeleně, některé stromy jsou obrovské, desítky let staré. Na mapě je vyznačeno několik měst, když je však dosahuji, je to buď jedna farma nebo několik domů bez obchodu a podobných zařízení. Asi 20 km před PORT LINCOLN odbočuji na prašnou cestu. Vede na farmu, jejíž majitel je pěstitelem vína, které vyváží převážně do Japonska. Na této farmě jsem po dlouhé době viděl potok se sladkou vodou, zbudoval tu parčík s mini zoologickou zahradou. Pěkné místo pro rodiny s dětmi. Zatímco rodiče opékají klobásky a popíjejí víno s přáteli, děti si mohou hrát s klokany, pozorovat koalu,.psa dinga nebo být ve voliéře s papoušky. Pokračoval jsem dál po prašné cestě až mě přivedla na vyhlídku „Wintek Hill“ nad PORT LIMOLU. Výhled 360 stupňů. Dolů do města se mi nechce. Je podvečer, vítr fičí, dělá se chladno. Na vrcholku je jediný dům. Ptám se majitelů, zdali si mohu na jejich pozemku postavit stan. Není problém a navíc jsem pozván na večeři. PORT LIMOLA je město rybářů a atrakcí. Můžete se zde potápět se žraloky v kleci – asi za 370 $ - to snad příště, či krmit tuňáky z plošin vedoucím k sádkám v moři, nebo můžete jít do Národního parku, vlastníte-li vůz 4x4. Z tohoto města se vydávám trošku do vnitrozemí. Počasí se mění. Žádný chladivý větřík od moře, ale pěkně horký pouštní vítr. Na hlavní silnici se vracím po 70 km dlouhé prašné cestě. Potkávám klokany a za dva dny dvě auta. V buši se však spalo výtečně. Žádný ruch města, jen měsíc, hvězdy, ptáci. Při sjezdu jednoho z mnoha kopců mám na tachometru přes 30 km/h. Jaképak překvapení, když vjíždím do navátého písku. Přední kolo neposlouchá, vozíček sebou hází ze strany na stranu. Už se vidím na zemi. Stěží vyrovnávám. Žádné brždění, jen držím rovnováhu. Musím na několik minut zastavit. Uf, štísko stálo při mně. Tuto prašnou cestu jsem si užil, poskytla mi řadu krásných výhledů, stoupání, klesání a žádný provoz. Jsem zpět na hlavní a mířím do WHYALLA - město oceli. Místním závodem zde byla vyrobena první australská válečná ocelová loď roku 1941. Je tu několik pěkných vyhlídek, parků, ale čmoud z ocelárny nelze přehlédnout. Noc trávím 10 km od města v buši. Ráno opět vyjíždím, a to do PORT AUGUSTY - také město průmyslu. Čím více jsem se přibližoval, tím silněji byly sluneční paprsky a teplota. Voda v láhvi už je horká, ale co naplat, ačkoli to není zrovna chutné, pít se musí. Městem se proplétám do infocentra, abych získal údaje o parku FLINDERS RANGES. Pak hledám místo ke spánku. Na jednom z odpočinkových míst, hned u solného jezera, jež se plní vodou z nedaleké továrny a já cítím zápach na dálku, se mi zůstat nechce. Usidluji se proto v jednom z parků a se stavěním stanu čekám až do setmění. A zítra hurá pryč z města, opět do přírody. V horách prý před několika týdny pršelo, snad bude trošku zeleně. Byl jsem upozorňován, abych si vzal hodně vody, teploty se budou pohybovat nad 40 stupňů.
